Myslel jsem si, že mám s monstrem 7el pro 20 m na chvíli pokoj. Mýlil jsem se.

Po opravě jeho zářiče (a související opravě stožáru 19TA) jsem dostal „nápad“ a napájecí koaxiál jsem prostrčil skrz oka, vytvořená ocelovým drátem („plotový“, plastem potažený drát průměru asi 1 mm) v místě každého přechodu mezi jednotlivými díly. Inspiroval mne k tomu původní design, kde na každé kotvící desce jsou oka navařená. U tohoto kusu stožáru jsou uříznutá, aby nepřekážela, tak jsem kolem kabelu udělal smyčku z tohoto drátu. Sliboval jsem si od toho, že kabel nebude vlát ve větru v celé své délce. Vysunul jsem oba stožáry s anténou opět do pracovní výšky (což je půl dne intenzivní práce) a ještě ten den jsem znejistěl. Stožár hodně slyšitelně cinkal. Kabel, který ve chvíli úplného bezvětří normálně visí asi 3-5 cm paralelně s trubkami stožáru, byl mírným větrem rozkmitáván. Funguje to asi takhle: vítr ho vychýlí z jeho klidové polohy, tím se změní síla na něj působící (víření vzduchu způsobuje trubkou stožáru a fakt, že je každé cca 4 m omezen výše popsanými oky), kabel se vlastní vahou vrací do původní polohy a trochu překmitne – a při tomto překmitnutí klepne do duté trubky, která krásně zvuk zesílí. Takže stožár hraje cinkáním čtyřmi různými „tóny“ s frekvencí každého asi 2 Hz (kabel 10 mm). Úžasné! Chvíli mne to fascinuje, jak to krásně funguje, přestože mám pocit, že vůbec nefouká. Ukazuji to dětem a manželce, aby se na ten fyzikální jev šly podívat. Hraje to vlastně skoro pořád – někdy hlasitěji, někdy méně hlasitě, občas to „vynechá“. Ve dne, v noci. Je to slyšet několik set metrů. Po pár dnech mi to začíná vadit a začínám svůj nápad proklínat. Nicméně představa, že bych kvůli tomu znovu spouštěl anténu (= dva stožáry), nepřipadá v úvahu.

Když jsem svůj požární žebřík převážel od stožáru se Spiderbeamem na jeho „parkoviště“ na konci zahrady, zastavil jsem se i u tohoto stožáru s cílem to nějak vyřešit. Dostanu se s ním k vrcholu 3. dílu, takže jsem oka až po tuto úroveň zlikvidoval, kabel připevnil ve vzdálenosti asi 30 cm ke kotevním lanům a trochu napnul doufaje, že se to kmitání na posledním dílu alespoň utlumí. Ten den se zrovna vzduch ani nehnul, takže jsem žebřík zaparkoval a čekal, co bude. A nastala změna! Vícehlasá zvonkohra se změnila na jeden čistý „cink“ opakující se každou půlsekundu. A protože horní díl je nejvíce slyšet, rozdíl v intenzitě „rušení“ to byl minimální.

Další dny jsem, co s tím – stále odmítám stožáry znovu spouštět. K oku, které jsem potřeboval zrušit (ve výšce cca 17 m), se přímo nedostanu. Vymyslel jsem, že zkusím kabel u 5. dílu nějak zachytit a mírně odtáhnout od stožáru. Připravil jsem si 5m rybářský prut s háčkem konci, s jehož pomocí ze žebříku prostrčím mezi kabelem a stožárem závaží s lankem a pootočením závaží „shodím“ – to protáhne lanko kolem kabelu. Poté lanko v místě zachycení vytlačím po kabelu trochu nahoru a napnu „někam daleko“ tak, aby kabel při kmitání nemohl klepat do stožáru. Bude to vypadat strašně, ale nenáviděné cinkání zmizí. Asi půl hodiny jsem si připravoval pomůcky a simuloval manévr „shozu“ na zemi. Místo prutu jsem musel použít pospojované hliníkové trubky 20-25 mm, aby unesly potřebnou váhu závaží a byly dost tuhé na to, abych se na vzdálenost 4 m ve vertikální poloze na žebříku trefil, kam potřebuju. Když jsem měl hák natvarovaný tak, že to fungovalo, byl jsem si jistý proveditelností. Druhý den jsem znovu přitáhl žebřík ke stožáru, vysunul „na doraz“ a zakotvil ho, aby se se mnou nehýbal. Vzal jsem si všechny připravené pomůcky, zabezpečovací pás, helmu (proti tomu prostrčenému závaží), dalekohled a vylezl na vrchol.

Když jsem pomocí dalekohledu hledal optimální cestu, jak provlek a shoz provést, něco mě napadlo. Co kdybych ten drát, ze kterého je oko vyrobené, odstranil nějak „na dálku“? To by bylo ideální řešení. Napadlo mne připevnit list pilky na železo na konec dlouhé trubky. Jenže ten drát není připevněný napevno – drží jen obtočený oběma svými konci na sousedící oka kotvícího kroužku - bude se špatně řezat. Už mě bolelo za krkem, jak jsem drát pozoroval dalekohledem... Ještě bych ho mohl zkusit „narovnat“ a „vyvléknout“. A tento nápad jsem začal realizovat pomocí připravené trubky s hákem. Nejprve to vypadalo nadějně, protože konec drátu šlo na jednom konci poměrně snadno ohnout. Jenže to nestačilo a já neměl jak drát „chytit“. Tak jsem si řekl, že použiju hrubou sílu a drát z oka prstě vytrhnu – kromě toho drátu nebylo co poškodit. Zápasil jsem s ním asi 10 minut – a povedlo se! Neumím popsat, jakou jsem měl radost :-) Dál už bylo vše snadné – kabel jsem připevnil na kotevní lano do vzdálenosti asi 30 cm od stožáru, takže nemá šanci se ke stožáru přiblížit.

A další poučení je na světě – kabely buď připevňovat napevno a když to nejde, tak ať visí v uctivé vzdálenosti.